Trocha historie ...

Historie skupiny ACKCELLENT se datuje od 3.2.1989, kdy byla provedena první oficiální zkouška. Qualita hudby samozřejmě již v začátcích převyšovala běžný akustický standart dosahovaný při válcování plechu a skupina si brzo vysloužila obdiv a zasloužený zájem sousedů, zejména pak ve večerních hodinách. Již v počátcích jsme se nesnažili kopírovat ostatní kapely, ale vymýšleli jsme si skladby svoje. Převzaté písničky jsme hráli velmi sporadicky.  Hrálo se většinou v Hellerclubu na vypůjčený aparát, později pak na Ropuchovo gramofon. Vlastně asi právě proto jsme časem zjistili, že mu některé z reproduktorů vlastně nehrají ... Již na konci roku 1989 dostala skupina ránu. Ropucha šel na vojnu. Odvod Ropuchy byl sám o sobě kabaretem. Ropucha má brýle zvící dna od sodovky. (lékař mu také zakázal dívat se do sluníčka, protože by to mohlo udělat cccccccsssst...). Odvodní komise se jej tedy zeptala: Pane Heller, máte 7 dioptrií (ne dohromady, ale na každém oku). Můžete, ale nemusíte na vojnu. Ropucha tedy odvětila, že je jí to jedno. Odvodní komisi to bylo jedno také .... I když Ropucha na vojně nepobyla dlouho, přece se kapela již do obrátek nedostala. Po příchodu Ropuchy odchází na vojnu Paňák. Takže zase .... V tuto dobu se každý z muzikantů snaží nalézt střechu nad hlavou v různých seskupeních včetně těch s bigbeatem nesouvisejících. Někdy v této době jsme se dostali k Broumské kapele Sing Boys a na čas obě tělesa splynula v jeden útvar. Sing Boys tenkrát hráli ve složení: David Hošek kytara a zpěv, MartinVokáč kytara a zpěv, Petr Baloun klávesy, Pavel Pánek baskytara, Zdeněk Heller bicí. Možná se tam motaly i další menší osůbky, které ale odvál čas ... Sing Boys se tedy přejmenovávají na ACKCELLENT a Racek Šilhavý hrál chvíli na basu, posléze na kytaru a po odchodu Paňáka pryč se Racek o5 chopil basy a David Hošek zůstal u kytary. Ropucha kopala do bicích ... Nějaký čas to šlapalo, ale později se David Hošek začal více věnovat připravované skupině Dynamic a po tahanicích kdo za co může a co kdo zvoral se Zdická část kapely uchyluje zpátky do Zdic a Broumská část zůstává v Broumech. Několikráte si David v pátek půjčuje ackcellentskou aparaturu s tím, že ji v neděli vrátí a když ji nevrací ani třetí týden poté, jede si pro ni zdická část sama. Jaké je ale překvapení, že na ní celou tu dobu cvičí Dynamic. V tu dobu se také Pavel pokouší z Davida dostat 2000 korun které mu půjčil, když je David prohrál v automatech, aby to doma nepoznali a nerozbili mu hubu. Ještě rok se mu to nepodaří. Obě sekce spolu za žádnou cenu nehodlají komunikovat. Ropucha se věnuje psaní textů, Paňák prochází několika heavy, brutal a speedmetalovými kapelami bez větších následků, Racek staví dům a brnká na záchodě na kytaru. Sem tam se Ackcellent sleze v hospodě, stará banda se ale už dohromady nedává, neboť Ropucha "výhodně" prodává bicí a žvatlá něco o svých hudebních projektech z nichž ani jeden za šest let žvatlání nespatří světlo světa. Po "výhodném prodeji" svých bicí jde Ropucha nezvyklý mít tolik peněz (asi 3000,- ale stále tvrdil, že pod sedmičku nepůjde) při ruce do místní restaurace Savoy na pivo a smažák s hranolkama (první teplé jídlo za asi poslední půlrok). Jak se mu při požívání hranolek tenčí finance v ruce, stále hlasitěji ostatním okolopřihlížejícím vnucuje svou teorii o tom, jak, až ta naše muzika bude za něco stát, si nejprve ušetří a posléze koupí pořádné bicí, např. Ludwigy jako měl Ringo. A to budeme všichni teprve koukat ! "Stará banda" spolu ale komunikuje pouze sporadicky. Každý ze třech muzikantů se zařekl, že s ostatními už nikdy a za žádnou cenu hrát nebude. Pokud se náhodou potká Racek s Ropuchou zjistí se, že Paňák je naprostý trotl a hovado a všichni se diví, jak jsme to mohli spolu tak dlouho vydržet. Pokud Ropucha náhodou potká při cestě domů (do Hellerclubu) Paňáka, snese se na hlavu právě nepřítomného kapelníka snůška nadávek a pomluv, že kapelník stojí za "vyližprdel" (místní zdické označení) a diskutující se jednohlasně shodnou, že za současný neúspěch kapely nese plnou zodpovědnost právě nepřítomný kapelník. Na Ropuchu ale nikdo nemáme, takže ten je vděčným tématem rozhovorů Racka s Paňákem v dobách Ropuchovo odpoledních směn. Všichni tři se ale nikdy nesejdeme. Vzniklo by totiž zřejmě dilema, koho pomlouvat, takže se takovýmto setkáním snažíme vyhnout, jak to je jde... Tato doba bude s menšími či většími přestávkami trvat až do roku 1997, kdy vznikne skupina muzikantů, ze kterých vzniká po každou konkrétní hru hudební těleso typu, "Vole deš si zahrát ???" Ropucha ale s náma nehraje, neboť si díky svým "hudebním projektům" (povětšinou smažák s hranolkama a pivo, nebo několik) do dnešního dne nekoupil bicí, a to ani ty nejlevnější protože prostě všechny peníze "prožere". Úplně nejraději má chleba s tatarkou. Racek s Paňákem se přidali k Liboru Anýžovi, který hrával s Paňákem  v učňovských obdobích. Tak vzniknul Nablind a trampský repertoár. Vlastní tvorba je sice stále tvořena do šuplíku avšak veřejně neventilována. Racek se snaží sehnat k sobě stálého baskytaristu schopného aspoň chvilku poslouchat a nevotravovat (Paňák neschopný ani chvilku), bubeníka našel v Liboru Jandovi, kterého našel Paňák jednoho dne v restauraci u Humlů ve Zdicích. Libor neprudí poslouchá a táhne. Spolupráce s ním je vynikající a skupina pokusně vystoupí na jaře 1998 na tradičním koncertu zdických umělců ve zdickém kulturním domě. Doprovodnou kytaru hraje a druhý hlas zpívá David Hošek. Na poslední chvíli odpadá Paňák, který se z ničehonic (na generálce z nás udělali blbce) po všech těch zkouškách zařekl že na oficiální akci tohoto typu prostě nepůjde, takže je bleskově nahrazen hostem Mírou Kozlem, poloprofesionálním Panem Baskytaristou s puncem "úno prima mňam-mňam" - prostě Míra na baskytaru hraje výborně. Vystoupení je zdokumentováno i na oficiální VHS. Baskytarista tedy stále není, David nemá moc času, i když by spolupráce s ním přidala kapele na rychlosti a hlavně na dvojhlasu. Davidova tvorba též vyniká melodičností. Zkouší se sice nějaký repertoár, ale pořád to není ono a baskytara stále chybí, a to zoufale. Nablind zatím hraje docela zdatně po restauracích a hospodách a kvalita produkce prudce (docela utěšeně) vzrůstá. S bigbeatem to ale nemá nic společného a tak vlastní repertoár leží u ledu. Na jednom koncertu TheTepla (naši kladenští kamarádi) v Berouně v roce 2000 v restauraci Madla, Ropucha oslovuje neznámého mutanta (puberťák asi 16 let, který se pokouší o mutaci, nebo o mutování). Mutant má doma asi měsíc baskytaru a mohl by se stát naším baskytaristou. Na basu sice nikdy v životě nehrál, ale to nevadí, naučíme ho to. Z Mutanta se vyklubal Zlatovláska. 19.8.2000 jedeme s Nablindem do Otmíč. Zlatovláska s námi aby si aspoň poslechl, jak zní baskytara a jak se na ni hraje. Nikdo mu ale neřekl, že v Otmíčích na basu hrát ještě nebude, a tak všechny přítomné šokuje sdělením, že si zkusí tak dvě tři písničky a večer se to nějak "sfoukne". Dosud ale nedržel basu v ruce, odvaha mu tedy zřejmě nechyběla ... Přesto ho máme rádi. Po půl roce zkoušení je ale jasné, že Zlatovláskovi, i když se zlepšuje každým dnem, chybí nahraná léta a vlastní píle, neboť stále častěji chodí do hospody než by cvičil a vystupovat se s ním stále nedá. Rackovi pomalu dochází trpělivost a dává inzerát do Onnannce, že kapela hledá basáka. Zlatovláska ale stále dochází na soukromé hodiny baskytary. Hlásí se spousta lidí, ale všichni až z druhých konců republiky, až se nám ozve bývalý baskytarista ze skupiny Dynamic (kterému jsme ostatně chtěli také zavolat), což byl další (navíc docela úspěšný) počin Davida Hoška z Broum. Navíc lanaříme samotného Davida, takže je již domluven repertoár, nějak jsme dali dohromady aparaturu, basáka jsme vlastně také našli, takže asi nám už nic nebrání na cestě vzhůru.
    Ono se to ale hezky napíše, ale hůře provádí. V podstatě všichni basáci, kteří u nás kdy hráli měli tendenci tahat za nitky a kočírovat kapelu jinam. Buď to byli kamarádi, kteří nevěděli jak se basa drží, nebo to byli muzikanti-nájemní vrazi, kteří měli pocit, že pokud za večer nedostanou aspoň pětikilo, tak akce nebyla úspěšná. S tím, že je třeba sem tam zahrát i promo (ne porno) akci za režii, se netrápí. Celou tu dobu v podstatě sháníme člověka, který by byl dobrým muzikantem, ale také kamarádem, dědečkem a strýcem a držel partu a který by byl schopen odehrát stejně jako my ve společném zájmu akci zadarmo a nehádat se o korunu, který by to celý komediantský šapitó s náma postrkoval kupředu. David Hošek na zkoušku nikdy nepřijel a přes všechny jeho sliby a hudební plány s ním už nechceme komunikovat, protože člověk by se těšil zbytečně. Takže spousta jeho vynikajících písniček a dvojhlasů zůstane zahalena časem ve vzpomínkách těch, kteří nás kdysi v roce 1990-1994 v Broumech a  Kublově slyšeli hrát. V dubnu 2002  o5 dáváme inzerát do Onnance, že hledáme basáka a kytaristu. Protože jsme ale od Prahy docela daleko, výsledek je nejistý a v podstatě jsme si nijak nepomohli .... Neocenitelnou službu nám prokázal i náš textař Honza Dwořák, který k nám basáky v podstatě naháněl pod různými záminkami i lstí ... V tuto dobu i vyměňujeme našeho Azora za novějšího, ne tak sežraného, trošku ho i šperkujeme, dáváme střešní okno a už se těšíme na první akce. Repertoár je v podstatě hotov, máme asi 30 vlastních písniček, které jsme za dobu asi 12 let, co se hrálo i nehrálo dali do kupy. Některé jsou super, některé jsou slabší, resp. nemají takovou šťávu, ale všechny jsou naše, což je dobré.
    S Ropuchou, excelentním textařem, který napsal mraky výborných textů se dnes v podstatě nedá komunikovat, nikdo s ním díky jeho povaze nemluví. Ropucha se uzavřel do sebe, sem tam nějakému šťastlivci pošle výhružnou esemesku vyjadřuící emotivní názor na všechny ostatní hrající či nehrající kapely v okolí, nejčastěji pak kapelu naší - naše kamarády z kladenského The Tepla nevyjímaje .... Obsah jeho zpráv je většinou omezen citoslovci "BLA, BLA, HE HE" a podobnými a urážkami "Dutá hlavo, Buzno", apod. - v podstatě velmi smutný konec dobrého textaře a bývalého kamaráda. Aniž by se pozastavil nad tím, že jsme mu pomohli sehnat nové bicí, které by mu při jeho sociální situaci a pracovní morálce na splátky nikdo neprodal, aniž by se zastavil nad tím, že naproti jeho pomluvám, že jsme mu jeho písničky ukradli (v dobách kdy byl v největším srabu jsme jeho texty, a to vč. jeho největších blábolů a sraček od něj odkoupili za 50Kč za jeden, čímž měl peníze ne na jídlo, ale na pivo a cigarety, a to vše při zachování jeho autorských práv, při vzpomínce na tu dobu bych si dal dneska nejraději přes hubu), že jeho písničky nehrajeme, protože to neumíme a nikdy jsme je nedodělali (ačkoliv polovina našeho repertoáru je Ropuchovo práce), neustále pomlouvá, prozvání naše telefony a otravuje ... Je v podstatě těžké uvěřit tomu, že spousta klenotů z rámce jeho textů skončila v jeho kamnech, neboť pokud o skutečně solidní text, který měl hlavu a patu, člověk projevil zájem, Ropucha taktizovala: "Chceš text? Hele ... !" a hodil text do kamen. "Já si napíšu jinej.". Jinej samozřejmě nikdy nenapsal. Jeho texty jako výsledek jeho práce, pro něj nikdy neměly žádnou hodnotu ... škoda. Kdo se pozorně začte do Ropuchovo textů a kdo Ropuchu zná, zjistí, že v podstatě všechny jeho texty jsou o něm. Vypovídají o něm víc než by si myslel.  Zásadová poloplešatá brejlatá osůbka, která prudí okolí, které ji nechápe.

1989 

1998